Hlubinná regresní psychoterapie 

Cílem regrese je osvobodit se od negativních psychických a psychosomatických dopadů minulosti, ať už z nedávné doby, dětství, prenatálního života nebo minulých životů.

Zkušenosti z raného dětství ovlivňují a určují náš další život. Tyto zkušenosti jsou často opakováním vzorců z dřívějších existencí. Sami jsme si vybrali určité rodiče a prostředí tak, abychom se z těchto vzorců poučili a nakonec je dokázali překonat.

Našimi dušemi vibrují minulé životy. S čím jsme se v minulosti nedokázali vypořádat (pomstychtivost, žárlivost, zloba, žádostivost, závislost na určité osobě, umělecké ambice, ctižádostivost, bohatství, atd.) ještě stále touží být naplněno. Nebyly přestřiženy smrtí fyzického těla. Vystupňovaly se nebo transformovaly.

Každý jsme výsledkem emocí prožitých v dřívějších životech. Emocí přetavených do vzorců chování, které nám brání žít bez obav a pocitů viny, naplněni bezpodmínečnou láskou. Pomocí regresní terapie můžeme pracovat na přetvoření své osobnosti, která se formovala v dlouhé řadě inkarnací, a změnit ji k lepšímu.

Při regresi věnujete této duševní zátěži pozornost a odpoutáte se od ní. Dáte jí najevo, že jste jí potřebovali kvůli zkušenostem, které jste potřebovali pro vývoj své osobnosti, a proto, abyste se stali celými. Negativní emoce tím zprostíte viny a vysvobodíte je z jejich neklidu. Stanete se svobodným člověkem.

Tím, že se během regrese soustředíte na určitou záležitost z minulosti, otevíráte přístup k informacím, co vás mají naučit a jak souvisí s vašimi současnými problémy. Informace je vám poskytnuta proto, abyste mohli příslušný kód změnit a jednou provždy se ho zbavit. Dekódováním vaší minulosti uchopíte současnost a můžete si svobodně řídit budoucnost.

Minulost přepsat nelze, lze ji však vidět v jiném kontextu, takže se stane zdrojem konstruktivního poučení. Nelze změnit fakta a detaily života, které se již odehrály. Ale můžete změnit své reakce na ně na duchovní rovině.

Odhalíte skrytou minulost a přepíšete staré kódy, hluboko uložené vzorce. Vnesete do života úžasnou sílu, která vám pomůže se osvobodit a postupovat vpřed s lehkostí a jasným směrem.

Důvěřujte sami sobě (svojí duši), že vás dovede k informacím, které jsou pro léčení a růst nejdůležitější. Nemějte obavy ani očekávání, stačí se uvolnit a být ochoten se něco dozvědět.

Každý člověk má předpoklady k tomu být šťastný, spokojený, milující, pozitivně myslící, úspěšný a duševně i tělesně zdravý. Musí jen najít odvahu k tomu, aby vedl sám sebe za ruku jako malé dítě.

Jak objevit skryté zdroje našich reakcí?

(volně z knihy Léčebný kód od A. Loyda) 

Kam všichni směřujeme:

① Všichni lidé jsou si rovni (nejsme nikomu nadřazení ani podřízení).

② Bezpodmínečná láska (dobrosrdečnost, soucit), sebeláska.

③ Neodsuzování (je to rozšíření lásky a soucitu). To, co odsuzujeme, si prožijeme.

④ Uznání (odstranění závisti a nespokojenosti).  

     Vděčnost za to, co mám. Radost z úspěchu ostatních.

⑤ Nepřipoutanost (nebýt příliš závislý na někom nebo něčem).

⑥ Klid, harmonie, fyzická i emocionální rovnováha. 

     (Méně sporů s ostatními vede k harmonii. Méně bojů se sebou vede k vnitřnímu klidu.)

Karma (duchovní osud)

Karma je plán duše, to, čím si chce projít za účelem rozvoje. Lekce si naplánovala, ale osud není neměnný. Když se změní naše vědomí, změní se i naše karma. Když odstraníme špatný vzorec a poučíme se z lekce, zbavíme se veškeré související karmy -  z tohoto i z minulých životů.

Bez pochopení karmy by nám okolnosti života člověka připadaly náhodné a nevypočitatelné.

Duše se vyvíjí a je odpovědná za své rozhodování. Svojí cestu si volí sama. Všichni se rodíme do podmínek, které jsou pro náš duchovní rozvoj nejvhodnější, byť se to zvnějšku jeví jakkoliv.

Každý se rodí do optimálních podmínek, ve kterých se může projevit jeho karma. Proto je moudré nesoudit, protože co se jeví jako neštěstí nebo katastrofa, může být branou k osvobození pro ty, kteří musí svojí negativní karmu napravovat. Zdánlivě katastrofické události mohou být pro vývoj duše velmi důležitým a nezbytným prvkem.

Jak naše dětství ovlivňuje vztahy

Vztahy si do našich životů přitahujeme proto, že si potřebujeme sáhnout na nějaké zranění, na něco, co nechceme vidět. Vztahy to vytahují na světlo.

5 primárních zranění z dětství (většinou do 6 let věku):

① Opuštění (přichází většinou od rodiče opačného pohlaví) 

Kompenzace (způsob, jak to zranění zvládnout): emoční závislost (oběť) 

Opustí-li rodič dítě do 6 let věku, vnímá to dítě jako smrt. Opuštěním většinou trpí ženy, otec si jich nevšímal. V partnerství pak žena dělá partnerovi scény. Vyčítá mu i jen to, že jede s kamarády na víkend. Říká mu, že on je zodpovědný za to, jak se ona cítí, že na ní nebere ohledy, že je to on, kdo jí tu bolest způsobuje. Těžko přijímá jakékoliv odmítnutí, jakékoliv "ne", bojí se opuštění, samoty. Taková žena jde ze vztahu do vztahu, aby nikdy nebyla sama. Staví se do role oběti - je neschopná převzít odpovědnost do vlastních rukou.

② Odmítnutí (přichází většinou od rodiče stejného pohlaví) 

Kompenzace: podmíněná láska 

Do odmítnutí spadá i odloučení dítěte od matky po porodu. Člověk je pak hodný, dobrý, aby nebyl odmítnut. "Já nejsem důležitá." "Nejsem dost dobrá, pěkná." "Jsem méně než můj partner." Takový člověk nemá hranice, dělá vše, co chce partner. Neumí se přijmout takový, jaký je. Musí splnit nějaké podmínky, aby byl přijat.

③ Ponížení 

Kompenzace: vina a trest (soudce) 

Někdo vyvolal v dítěti pocit strachu nebo hanby. "Ty nejsi dost dobrý." "Uděláš, jak ti řeknu." "Ty jsi míň než já." (dítě je považováno za méně než rodič). "Tvůj názor není podstatný." V dospělosti pak takový člověk trestá ostatní. "Já ti to musím udělat, jinak nepochopíš." Staví se do role chytřejšího, soudce, trestajícího. Těžko snáší kritiku. Dává hodně energie do sebekontroly a kontroly ostatních, aby se neocitl v situaci, že ho někdo znovu poníží.

④ Zrada (přichází většinou od rodiče opačného pohlaví) 

Kompenzace: potřeba dokonalosti (ovládání) 

Ze syna si matka udělá partnera. Nepustí ho nikam, ovlivňuje mu život. Nevědomě! Kompenzuje si tím vztah. Není-li žena od muže vyživována, upíná se automaticky k nejbližší mužské energii - k synovi. Otec pak na syna žárlí. Muž pak má v dospělosti od sebe velká očekávání. Chce být silný, ovládat sebe i ostatní. "Já jsem řekl!"

⑤ Křivda (pochází většinou od rodiče stejného pohlaví) 

Kompenzace: necítím (spravedlnost za každou cenu) 

Takový člověk nebyl v dětství uznán. Raději se odřízne od pocitů. Snaha stát se nezranitelným. Takový člověk bude raději sám. Co kdyby ho někdo odmítl? Neprojeví své touhy. Je odříznut od emocí, ale zároveň chce spravedlnost, protože utržil křivdu. Spravedlnost za jakoukoliv cenu, i když ublíží sobě, i když ublíží ostatním.

PARADOX: 

Hledáme to, co je nám známé, i když to je bolestivé. Protože co je známé, to je bezpečné. Hledáme si podvědomě takové partnery, jací byli naši rodiče. Zároveň vzniká prostor pro léčení zranění. Pokud si to uvědomíme, můžeme tu energii odblokovat. Jako děti jsme byly bezmocní. Teď hledáme "terapeutické vztahy" - chceme to vyléčit.

ŘEŠENÍ:

① POCHOPIT TO. Porozumět problému. Pochopit, kým jsme, co nás formovalo, co nás bolelo, co nám bránilo žít život, jaký chceme. Proč mám takového partnera? Proč nemám partnera? Cítit se sebou soucit.

② PŘIJMOUT TO. "Takto to smí být." SEBEPŘIJETÍ. Nehněvat se na sebe. Jsem, jaký jsem. Miluji se bezpodmínečně. Jsem hoden lásky. Nepodmiňovat lásku (Neříkat si: Budu milovaná, až budu........... Když budu milá, tak......)

③ PROMĚNIT TO (přirozeně). Měním se pro sebe, ne pro jiné. Ne proto, aby mě někdo miloval, nepotřebuji lásku zvenku. Netlačit na změnu. Uvolněním odporu se vše změní.

Energetická medicína 

Šamanské zázračné techniky (Alberto Villoldo)

4 úrovně stvoření podle šamanů:

1. úroveň hada (úroveň fyzického těla). Tělo je informováno myslí. Mysl organizuje tělo, aby vytvořilo zdraví nebo nemoc. Řeč těla je chemická a fyzická.

2. úroveň jaguára (úroveň mysli). Projevuje se v těle, vytváří zdraví nebo nemoc. Řečí jaguára je řeč pocitů, emocí a slov.

3. úroveň kolibříka (úroveň duše). Duše informuje mysl, která poté informuje tělo. Řečí duše je řeč poezie, představ, ohně a obřadů.

4. úroveň orla (úroveň ducha). Duch informuje duši, ta mysl a ta tělo. Řečí této úrovně je energie.

Duše = každý má svou. Duch = jeden pro všechny.

Je důležité osvojit si každou z těchto řečí. Např. na úrovni kolibříka víme, že to, co vneseme do reality pomocí vizualizace a představivosti, je velmi mocné. Víme, že skrze vizualizaci je možné si osvojit nějakou dovednost nebo relaxovat. Také ale víme, že na úrovni jaguára můžeme používat afirmace. Můžeme si říkat: jsem zdravý a zdravější. Ale zabere to 10 tisíc opakování, kdežto na úrovni kolibříka to zabere pouze 2-3 vizualizace. Je to mnohem silnější.

Západní medicína je velmi dobrá na úrovni těla (umí tělo řezat a otravovat), trochu na úrovni mysli. Ale nerozumí moc úrovni duši a ducha. Duši a ducha léčíme skrze obřady, rituály, modlitby, vizualizace, vysnění si světa do stavu, jaký chceme, vysnění zdraví, jaké chceme.

E (energie) = m (hmota) · c (rychlost světla)².

Šamanské vědy se zaměřují na energii. Umí přenést hmotu do světla. Západ pracuje jen s hmotou. Jsou 2 základní podstaty bytí - světlo (pole) a světlo zhutněné do hmoty (tělo).

Mapa posvátné cesty našeho života: nabízí možnost spoluvytváření reality (vysnění reality do stavu bytí). Jinak musíme žít v noční můře, kterou si vysnili ostatní.

4 procesy léčení:

1. proces osvícení

Vymazání otisků nemoci ze světelného energetického pole. Najít otisky a vymazat je světlem. Geny na nás působí jen z 10%, z 90% na nás působí sny. Epigenetika = geny (generační kletby z matky na dceru, z otce na syna) můžeme umlčet světlem. Proces osvícení nám umožňuje čistit usazeniny v každé čakře. Usazeniny a zkažená energie se projevuje jako nemoc. Vyčistíme usazeninu, přeformujeme čakru světlem. Informace putuje napříč celým spektrem a kvalita pole se tím zvýší. Rozzáří ho.

2. proces extrakce

Šamani vědí, že můžeme být ovlivněni emocemi druhých lidí, mohou spouštět nemoci. Tyto energie extrahujeme odvedením přisedlých duší.

3. proces navracení duše

Cestujeme do minulosti, abychom našli trauma nebo událost, která nám zničila osud. Vyčistíme to tam. Vysvobodíme se z karmického vztahu. Znovuzískáme část svého esenciálního já. Jestliže se část naší duše ztratila, přicházíme o svůj osud a upadáme do sevření životního údělu. Osud si můžeme vybrat, úděl je konečný - není originální, kreativní, inspirovaný. Navrácením části své duše se staneme celistvými, během pár týdnů, měsíců se náš život dramaticky mění. Navracení duše a navracení osudu jsou úzce spojeny. Jedno se týká minulosti, druhé budoucnosti. Dokážeme znovuobjevit vytoužený osud pro sebe, pro svou práci, pro své město, ....

4. pohřební rituály

Je důležité rozloučit se s dušemi, které opustily fyzické tělo. Neumíráme jen na konci svého fyzického života, umíráme i několikrát během něj. Můžeme nechat umřít své staré já a nechat narodit se nové já. Nemusíme tedy nic opravovat a léčit, stačí se s tím rozloučit, nechat to zemřít a tím začít něco nového.

Hranice vzteku a odpuštění

(výtah z knihy Ženy, které běhaly s vlky)

Zloba nahlodává naši důvěru v něco dobrého. Naši naději. A za ztrátou naděje je obvykle zlost; za zlostí bolest; za bolestí se obvykle skrývají muka toho či onoho druhu, pocházející někdy ze současné doby, častěji ze vzdálené minulosti.

Z posttraumatických stavů víme, že čím dříve se zranění ošetří, tím méně se jeho následky rozšíří či zhorší. Také víme, že čím dříve je trauma zažehnáno, tím rychleji dochází k uzdravení. To platí i pro traumata psychologická. V jakém bychom byli stavu, kdybychom si jako děti zlomili nohu a za třicet let by ještě nedošlo k řádnému zahojení? Prvotní trauma způsobuje obrovské narušení ostatních systémů a rytmů těla, například systému imunitního a kosterního, pohybového a tak dále. Je to přesně stejná situace jako u starých psychologických traumat. Pro mnohé lidi nedošlo k jejich ošetření včas, ať již z důvodu přehlížení či nedbalosti. Např. člověk je už dávno z války doma, ale přetrvává u něj pocit, že je stále ještě ve válce tělem i duší. Poskytneme-li však vzteku útočiště - což je důsledkem traumatu - namísto toho, abychom hledali odpověď na to, co jej přivodilo a co s tím můžeme dělat, uzavřeme se na zbytek našeho života do místnosti, jež je jím plná. Nedá se tak žít přechodně ani stále. Za bezmyšlenkovitým vztekem se skrývá život. Chce to uvědomělé úsilí takový vztek zkrotit a vyléčit. Chce to jenom tím projít, krok za krokem.

Nebudeme se tedy pokoušet chovat slušně a vztek nepociťovat, nepoužijeme ho ani k tomu, abychom spálili vše živé v okruhu sta mil. Mnohem lepší je, když ten vztek vyzveme, aby si s námi sedl, pohovořil a dal si šálek čaje, abychom mohli zjistit, co k nám takového návštěvníka vlastně přivedlo. Vztek nejprve nechce mluvit, chce tam jenom sedět a zírat, nebo chce útočit, nebo chce být dokonce ponechán na pokoji. Právě v tomto kritickém bodě povoláme kořenářku, to naše nejmoudřejší Já, naše nejlepší zdroje vidění za oblast rozčileného a popuzeného ega. Kořenářka je vždy dalekozraká. Ona je tou, jež nám může sdělit, co dobrého nám přinese prozkoumání této emocionální pohnutky. I když se svět venku rozpadá na kousky, vnitřní léčitel zůstává tím vším nepohnutý, zachovává klid, aby mohl vymyslet cestu nejlepšího postupu.

V každé duši je tento léčitel. Je součástí nespoutané a přirozené duše a je nám vrozený. Nevíme-li, kde se nalézá, můžeme jej opět zavolat tím, že se v klidu podíváme na situaci, která náš vztek vyvolala, promítneme sami sebe do budoucna a z tohoto bodu rozhodneme, na jaké jednání bychom byli hrdi při pohledu na minulost, a podle toho se zachováme.

Rozčilení nebo podráždění, které přirozeně pociťujeme kolem různých stránek života a společnosti, se stupňuje, dochází-li k opakování situace znevažování, mučení, zanedbávání nebo silné dvojznačnosti z dětství. Osoba, která je takto poraněná, je citlivá na další zranění a zapojí veškeré obranné schopnosti, aby se jim vyhnula. (Dětská poranění instinktu, ega a ducha mají kořeny v tom, když dítě je hrubě odstrkováno, když je nikdo nevyslyší, nevnímá, nemiluje).

Velké ztráty síly, které znamenají ztrátu jistoty, že stojíme za to, aby se o nás pečovalo, a abychom byli respektováni, způsobují lítostivé a zlostné dětské přísahy, že jakmile vyrosteme, již nikdy nedovolíme, aby nám bylo opět takto ubližováno.

Byla-li navíc žena vychována tak, aby neměla tak pozitivní očekávání jako ostatní rodinní příslušníci, byla-li silně omezována její svobodná vůle, způsoby, mluva a tak dále, pravděpodobně se její normální zloba vystupňuje u problémů, při tónu hlasu, nad posuňky, slovy a jinými smyslovými provokacemi, které jí připomínají původní události. (Události, jež s sebou přinášejí stejný nádech, slova nebo vizuální jevy původních událostí zapříčiní, že člověk bojuje s tím, aby se ten starý materiál nerozezněl znovu.)

Někdy mohou být odvozeny poučné domněnky o ublížení v dětství z toho, že se přesně posoudí situace, při kterých dospělí ztrácí nervy.

Chceme využít zlost jako tvůrčí sílu. Chceme ji využít k tomu, abychom měnili, rozvíjeli a ochraňovali. Bude-li klid, může dojít k poučení, můžou přijít ke slovu tvůrčí řešení; ale pokud je uvnitř nebo venku ohnivá bouře, bude spalovat a zanechávat za sebou jenom popel. Chceme, aby se za tím pocitem zloby ukázalo něco užitečného.

V buddhismu je úkol zvaný nyübu, znamená to vydat se do hor, aby člověk porozuměl sám sobě, a aby obnovil spojení s Bohem. Je to velice starý rituál vztahující se k cyklům přípravy půdy, setbě a sklizni. I když by bylo dobré jít do skutečných hor, pokud je to možné, existují i hory podsvětí, v nevědomí člověka. Naštěstí všichni nosíme vchod do tohoto podsvětí přímo v našich vlastních duších, takže do hor za obnovou můžeme jít kdykoliv.

Člověk, který se vyrovnal se vztekem, vrací se do světského života s novým smyslem, novým poznáním, že může svůj život prožívat dokonaleji. Přesto jednoho dne v budoucnu opět přijde něco, pohled, slovo, tón hlasu, pocit, že je člověk manipulován, nedoceněn či cokoliv jiného. Potom ten pozůstatek bolesti opět vzplane.

Uvolnění starého zvápenatělého vzteku kus po kuse, vrstvu po vrstvě, je pro nás nezbytným úkolem. Je lepší pokusit se odnést takovou bombu ven do polí, a tam ji odjistit, než tak činit v blízkosti nevinných lidí. Stojí za to nechat ji vybuchnout způsobem, který pomůže, ale neublíží.

Vztek, který zůstává po starých zraněních, může být přirovnán k traumatu po zranění šrapnelem. Člověk může vybrat téměř všechny kousky roztříštěného kovu ze střely, ale malinké úlomky přesto zůstávají. Někdo by si řekl, že stačí, když je většina kousků vybrána. Není to pravda. Někdy se ty nejmenší úlomky uvnitř kroutí a otáčí, čímž způsobují bolest, která stále znovu připomíná původní zranění (hromadící se zloba).

Nikdo z nás nemůže úplně uniknout minulosti. Můžeme ji zasunout do pozadí, ale přesto je stále s námi. Budeš-li však tímto způsobem za sebe jednat, překleneš zlobu a nakonec se vše zklidní a bude zas dobře. Budeš schopen se pohnout vpřed. Období šrapnelového vzteku bude zažehnáno. Budeš se s tím stále lépe vyrovnávat, neboť již budeš vědět, kdy nadešel čas opět přivolat kořenářku, vylézt na horu a oprostit se od iluzí, že přítomnost je přesné a kalkulované opakování minulosti. Žena si pamatuje, že může být zároveň jak divoce nepřátelská, tak i štědrá. Vztek není jako ledvinový kámen, který se ztratí, když vyčkáš dostatečně dlouho. Ne, ne. Musíš udělat ten správný čin. Potom zmizí a do tvého života vstoupí více tvořivosti.

Svým způsobem by se dalo říci, že vztek je následkem toho, že duchové nebyli řádně uloženy k odpočinku. Má smysl usmířit se s instinktivní duší a předkládat jí potravu, ať již se jedná o kostel, modlitbu, archetypální psychologii, sny, umění, slézání skal, kanoistiku, cestování či cokoliv jiného. Aby člověk mohl přistoupit blíže k tajemství duše, musí jí dát potravu.

Toto ovládnutí vzteku je podobné cestě: odstranit iluze, považovat vztek za svého učitele, žádat o pomoc instinktivní duši, uložit mrtvé minulosti k odpočinku (odpustit).

                                                               Oběť

Když si na něco stěžujete, děláte ze sebe oběť. Proto nežádoucí situaci buď změňte, nebo přijměte. Nebo odejděte. Dostaneme-li se do situace, ve které trpíme - naše utrpení nezpůsobuje daná situace, ale naše neochota pustit se své vlastní představy, naší domněnky o tom, jak by daná situace měla vypadat. A tato naše neochota pustit se minulosti - toho co bylo, snaha vrátit to zpátky, jde ruku v ruce se strachem z budoucnosti. Protože pokud o tohle přijdu - o to, co mě do teď definovalo, co bylo jisté - co bude dál? Tento strach nás natolik paralyzuje, že přešlapujeme jako tygr v kleci na jednom místě a motáme se v kruhu myšlenek ve snaze zjistit jediné - jak to udělat, aby se situace zase zlepšila... aby to bylo jako dřív... jak to "napravit"... Jenže řešení nepřichází... každá další představa vyvolává úzkost... a bezvýchodnost situace v nás vyvolává bezmoc, vztek, lítost, sebelítost... v jejichž zajetí si ani nevšimneme, že vrátka od klece jsou a vždy byla otevřená...... že řešení dost možná nespočívá ve snaze řešit problém na úrovni, na které vznikl... snažit se to nějak napravit... ale že tím problémem je právě to, jak křečovitě se držíme představy o tom, že by to "nějak mělo být". Že takhle to je "správně". Že toto je jediná cesta. A často až když nás to konečně dovede k tomu, že už nemáme sil vzdorovat, že jsme tak vyčerpaní, že se prostě a jednoduše odevzdáme, že přestaneme s tou bolestí bojovat, ale dáme jí prostor, aby nás zcela prostoupila.......často je právě ona tím, kdo nás chytne za ruku a dovede nás k té otevřené bráně. A my najednou uvidíme, že je tady i jiná cesta. Bolesti poděkujeme. A ona nám řekne: "Vidíš a přitom to vůbec nemuselo trvat tak dlouho" A my pochopíme, že jsme to skutečně vždycky my, ten, kdo si způsobuje to utrpení - svým lpěním na konkrétní cestě. Že my sami sobě nasazujeme ty černé brýle strachu, které nám brání vidět jiná řešení. Aneb jak říkal Rúmí: "Zranění je to místo, kudy do tebe vstupuje světlo. Jednoho dne se tvá bolest stane tvým lékem. Ta bolest, kterou cítíš, je poslem. Naslouchej jí." Protože jakmile skutečně uvidíte pravý zdroj, ze kterého Vaše úzkost pramení, budete už vědět, jak z toho ven.     (zdroj: už nevím, odkud jsem to opsala :-) )

                                              Život bez utrpení

Všechny omezující sebedefinice jsou pramenem strachu, protože způsobují zranitelnost. Naše vjemy jsou v podstatě deformovány naším vlastním sebevymezením, které je zase podmíněno ztotožněním se s našimi limity. K chybě dochází, když lpíme na víře, že Já jsem "to". Pravda je odhalena, když vidíme, že člověk má "to" nebo dělá "to", místo toho, že by byl "tím". V uvědomění, že já "mám" tělo a mysl, místo já "jsem" moje mysl a tělo, spočívá velká svoboda. Když je strach ze smrti překonán, život se stává transformovanou zkušeností, protože tento konkrétní strach tkví ve všech ostatních. Jen málo lidí ví, co znamená žít beze strachu - ale za strachem spočívá radost, protože smysl a účel existence se stávají jasnými. Jakmile dospějeme k tomuto poznání, život začne být snadný a zdroje utrpení zmizí. Utrpení není nic jiného než cena, kterou platíme za své lpění. (z knihy Moc versus síla od D. R. Hawkinse)

Slova Andreje Dragomireckého

(autora hlubinné abreaktivní psychoterapie)

Hlubinná abreaktivní psychoterapie na rozdíl od konvenčních terapií jde hluboko do Vaší minulosti (zpracovává např. traumata, která jste prožili při porodu - když jste přicházeli na tento svět, nebo např. traumata prožitá v předchozích životech). Pro ty, kteří o tom prakticky nic nevědí, doporučuji posuzovat až podle dosažených výsledků.

Je hlubinná abreaktivní psychoterapie (dále jen HAP) nebezpečná?
Často se setkáváme s obavami nějakou regresi podstoupit. Lidé mívají obavy z toho, že když si vybaví nějakou nepříjemnou událost z minulosti, že by je to mohlo poškodit a nechat na nich nějaké trvalé následky. Jiní se zase bojí toho, že by třeba mohli "zůstat" např. v 15. století a nemohli by se vrátit zpět. Jak to tedy je? Jsou takové domněnky pravdivé?
Obecně lze říci, že samotné vybavení a znovuprožití nějaké události z minulosti nebezpečné není. I když může být zpočátku nepříjemné, nepřekračuje tato "nepříjemnost" meze snesitelnosti a při opakovaných průchodech takovou událostí se nepříjemné pocity zmenšují, aby nakonec vymizely natrvalo. Nepříjemnější a obtížnější bývá zpracování takových událostí při použití hypnózy, když hypnotizér "pošle" svého klienta přímo k události, která je příčinou jeho potíží a ten, zcela nepřipraven, si najednou vybavuje nějakou velice obtížnou a nepříjemnou životní situaci. Při asociativní technice, používané v HAP, k tomuto jevu nedochází, protože k původní traumatizující události, která je skrytou příčinou současných problémů, se blížíme postupně, klient si při tom vybavuje a prožívá pocity v události obsažené a již při tomto "přibližování se", dochází k částečné abreakci (odreagování), takže ani somatiky (tělesné pocity) i emoce pak při kontaktování původní události již nejsou tak silné. Také nemusíte mít obavy z toho, že byste v minulosti zůstali. Zkušenost ukazuje, že se nic takového nestává.
Někdy není možné aplikovat HAP u lidí, kteří jsou pod silným vlivem farmak, drog, alkoholu apod. Zvlášť negativně v tomto smyslu působí psychofarmaka, léky proti bolestem a léky proti nespavosti. U těch to lidí se ukazuje, že je s nimi sice možné jít do minulosti, je možné, aby si vybavovali i všechna traumata z minulosti, mohou si je i procházet a mít při tom příslušné somatiky a emoce, ale nemusí dojít k abreakci. Někdy k ní sice dochází, ale na dosažení dobrého výsledku je nutné procházení událostí mnohokrát opakovat. Také se ukazuje, že u těchto lidí pro dosažení trvalých výsledků bývá nutné sezení několikrát opakovat. Přitom je třeba zdůraznit, že "doba působení" léků je z hlediska možnosti navození dobré abreakce mnohem, mnohem delší, než jak se může jevit při jejich běžném užívání. Jestliže pacient bere např. nějaké antidepresivum - a poté, co si den dva svůj lék nevezme, se může cítit špatně, je z hlediska HAP potřebné přestat brát lék na mnohem delší dobu. - Mohou to být řádově i měsíce. I potom není práce s těmito lidmi tak jednoduchá a snadná jako s těmi, kteří takové léky nebrali. 

Kdy je použití hlubinné abreaktivní psychoterapie nevhodné?
Nevhodné je použití HAP u matek ve vyšším stupni těhotenství. Tam by mohlo dojít k tomu, že když si matka bude intenzivně prožívat nějaké minulé traumatizující události, mohlo by se to nějakým způsobem nevhodně působit na plod. Matka si sice při dalších průchodech už žádné trauma pociťovat nebude, další procházení událostí jí může působit dokonce radost, ale není jisté, že u dítěte by došlo k abreakci právě tak jako u matky.